STAY IN TOUCH

......

SO GOOD IN ... FAILING!


Taky máte pocit, že poslední dobou blogerky píšou jenom o motivaci a o tom, jak holky vždycky všechno dokážou, že když chcete, tak se vám všechno, co chcete, splní, jen musíte makat a ono to příjde. Nebo věřit a spojí se celý vesmír.  Ano, asi mají i pravdu, občas to tak je, ale občas taky ne. Protože občas uděláte všechno správně a ono se to jaksi nepovede. No, můžete být klidní, u mě převládá ten druhý případ. Protože všude se píše co máte dělat, abyste byla úspěšná, abyste docílila toho, co chcete. Ale už se nedočtete co dělat, když se to tak úplně nepodaří, nebo když to úplně „fejlnete“.

Já mám failování nejspíš zaspané v genech. Kdykoli něco podělám, tak slyším od babičky: „Tak tohle máš po taťkovi!“ a vypráví mi nejrůznější příhody jak můj otec vypálil díru do koberce, když si dělal topinky, jak pokaždé u stolu něco rozlil nebo jak mu všechno padalo z rukou. Můj otec s tím, ale zásadně nesouhlasí a tvrdí, že až taková „gramla“ přece nikdy nebyl. Díky tati!

Doufám, že v těch dalších řádcích co budete číst se neztratíte, ale hlavně, že je na tom někdo podobně jako já, protože jestli ne, tak mám vážně nad čím přemýšlet...

Cože? Oni mě vážně nevzali? A co jako teď? Aneb asi můj největší fail v životě. Když jseš tam, kde si přesně být nechtěl(a).
Loni jsem úspěšně odmaturovala, ale ještě před tím, čím víc se to blížilo, tím větší zmatek v hlavě jsem měla. Na osmiletý gympl jsem šla s tím, že půjdu na práva. Všichni říkali, jak se na to hodím, že jsem výřečná, umím se prosadit, jsem svéhlavá a umím argumentovat, tak proč ne. Ani mě nenapadlo přemýšlet nebo uvažovat o něčem jiném. Jenže lidé se mění, já taky, jsem přece taky člověk, že jo, takže jsem dospěla k tomu, že jsem najednou vůbec netušila co bych chtěla dělat. Byly tu různá období, kdy jsem chtěla být postupně: diplomatkou, znovu právničkou, novinářkou, tlumočnicí nebo překladatelkou a pak jsem objevila marketing a marketingovou komunikaci, ano, je to ten obor, co teď studuje každý bloger a youtuber. Každopádně jsem narazila na vysokou školu ve Zlíně, byla na dnu otevřených dvěří, kurzu ke přijímačkám a do marketingu, komunikace a reklamy jsem  se zamilovala. Akorát až tak slepě, že mě vůbec nenapadlo počítat i s tím, že to nemusí vyjít. Přijímačky jsem dělala z kreativity a celkového přehledu, takže jsem myslela, že to mám v kapse. Pamatuju si, jak jsme byly s mamkou před maturitou v IKEE a šly jsme kolem štendrů (takové ty tyčky, na které si youtuberky a blogerky věšej oblečení) a mamka mi říká, ať už si nějaký vemu, že se mi to do Zlína bude hodit. Já na to, že je to hrozně brzo, přece vůbec není jasný, jestli se tam dostanu (no, tohle jsem řekla, ale v hlavě jsem si říkala, že přece jinak to dopadnou ani nemůže). Zamilovala jsem se do představy, že se odstěhuju někam jinam, budu bydlet v bytě s cizíma lidma a budu stát na vlastních nohou. Konečně jsem věděla, co chci dál dělat a už jsem se viděla, jak držím v ruce diplom. A teď přichází ten FAIL ve formě dopisu o nepřijetí. Upřímně, byla jsem hodně překvapená. A ještě upřímněji, vážně jsem netušila co budu teda dělat. Jistě. Měla jsem podané dvě „záchranné“ přihlášky, kde mě přijali, ale oba obory byly spíš tak jako „aby se neřeklo“, čili moc mě to nelákalo, ale nemůžu si podat přece jednu přihlášku, říkala jsem si tenkrát. Takže jsem byla v situaci, kdy všichni ve třídě už byli přijati na své školy a já začínala odznova. Znovu jsem vybírala školu, která by mě aspoň trochu mohla bavit a opravdu naplnit, protože jsem věděla, že ten jeden rok ztratit nechci. A tak jsem znovu vybírám školu, tentokrát z těch, které mají druhá kola, učím se na přijímačky (protože přijímačky z ekonomie a matiky se asi neudělají samy). A teď jsem na škole půl hodiny od domu, studuju podnikovou ekonomii a management. S tím souvisí další fail, když jsem po maturitě vyhazovala do popelnice sešity z matiky se slovy: „Díky Bohu, tohle už nebudu NIKDY potřebovat!“ a po první hodině kvantitativních metod jsem volala kámošce, jestli náhodou nemá ještě sešity z matiky z gymplu (zdravím Market!).

obrázky via Pinterest  

Vem si to víko třeba do utěrky, hlavně ať se nespálíš!
Další ze série failů je ten, kterému se teď směju už asi hodinu a který se mi stal včera. Mamka s taťkou jedou do Ostravy, já mám v jedenáct dát maso do trouby a dát vařit brambory. Všechno v pohodě, okolo půl jedenácté mi volá mamka, že se ještě zastaví koupit kávu do pákového kávovaru, že mám maso promíchat, že jsou doma za chvíli. Ještě mi říká, ať dávám pozor, že je to maso ve skleněné zapékací míse se skleněným víkem a ať mě to, proboha, hlavně nespálí. Protáčím oči, hlasitě vzdychám a poznamenávám, že přece nejsem debil, že to zvládnu, ať se nebojí. Odkládám telefon, jdu k troubě beru utěrky, abych se přece, proboha, hlavně nespálila, to dá rozum, proč mi to vůbec říkala, už držím víko, nespálila jsem se, to teda ne, protože jsem ho pro jistotu hned rozbila, když mi vyklouzlo z těch utěrek a spadlo na zem. Střepy všude, i v té troubě, tak tohle asi nezatajím.


Den na hovno
Asi, že jsem sama o tomhle začala psát, tak si moje karma řekla, že by to bez tohohle failu bylo dost suchý, a tak mám pro vás jeden čertvý a to konkrétně z dnešního poledne. Dopoledne jsem byla v práci, chodím na brigádu do jedné kavárny a když jsem se vracela domů a chtěla jsem si odemknout, neměla jsem čím. Ano, tušíte správně ztratila jsem klíče. A to byl dneska výplatní den, takže si za svojí těžce oddřenou práci nekoupím ty krásné sluneční brýle, ani ty kalhoty z Bershky, ani ty boží boty, ale nový zámek do dveří a klíče pro všechny! Celkově byl dnešek jeden z těch dnů dost na ho(hvězdička)no a v tom se mnou nejspíš souhlasí i naše fenečka Jenny (tu můžete znát z mého instagramu! @klararecmanova), která měla zřejmě během dne bolení bříška a mou teorii  o dnešním dni potvrdila v obýváku hned čtyřikrát.


No a takhle bychom mohli pokračovat ještě hoooodně dlouho. Od těch drobných failů, kdy stojíte v obchodě už půl hodiny u jednoho stojanu a čumíte nahoru, kde je pověšená ta vážně nádherná košile, jenže na ní nedosáhnete a nikde nikdo, přes chození ven s klukem co by vás sice rád odprovodil domů, jenže mu se vážně nechce, až po výlet do Primarku na nákupy, jenže odvezete si jenom jeden svetr a to ještě jenom proto, abyste si něco odnesli, když už vás sem teda ten tatínek vaší kamarádky dovezl.

Hlavou a patou tohohle mého výplodu je, že to, že se vám něco úplně nepodaří, je úplně normální, hlavně se z toho neposrat a brát to jak to je. Věřit, že všechno má svůj důvod (ikdyž vážně netuším, k čemu mi je rozbitý víko nebo ztracený klíče), a že to, co se stane, se stát mělo. A hlavně, nemyslet si, že je snad normální být pořád super namotivovaná, silná a sebevědomá žena, co se nikdy nemýlí a dělá všechno tak hrozně dobře a nikdy si ani neuprdne. Protože každá z nás je občas (někdo jako já i většinu času) dokonale nedokonalá a nepodaří se jí úplně všechno, co jí příjde do cesty.

A teď je tady vaše chvíle, házejte mi do komentáře prosím vaše faily, ať vím, že v tom nejsem sama. Každopádně vám všem držím palce, ať failů máte v životě co nejméně!

[EDIT 16.1.2018, 0:31]: Nevím, jestli bychom tuhle stránku neměly přejmenovat na The Style Fail Book..


https://4.bp.blogspot.com/-sl3PLnnw3dk/VqvQRNUed1I/AAAAAAAAECI/5fdhBrhvYMASq1bybJYkTSZo8J_E0jRbwCPcB/s1600/kl%25C3%25A1ta.jpg

3 comments:

  1. Je zajímavý, že já jsem na tom možná trochu jinak, ale stejně se v tom vidím... Jsem totiž hrozný perfekcionista, strašně se bojím neúspěchu (něco, co je - jak jsi správně poznamenala - prostě nevyhnutelné), a kvůli tomu jsem schopná podniknout cokoli, abych je oddálila. Stresuju se, přehnaně se učím nebo plánuju. Organizuju, co se dá. Ale už mě to přestává bavit. Už na to nemám síly. Pořád jenom doufat, že se neztrapním nebo něco nepokazím nebo nebudu zklamaná. Protože stejně budu. Děkuju, že jsi mi to připomněla. A i když to asi není úplně komentář, jaký jsi čekala, tak věř, že i přes všechny mé snahy stejně pořád něco kazím. Fakt to nikoho nemine.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Víš co, nečekala ale za tenhle komentář jsem o dost radši, než kdyby mi tady napsal někdo jenom "hezký článek". Z tvého komentáře, který má hlavu a patu, si toho můžu vzít daleko víc a jsem ráda, že v tom nejsem sama a to samé platí pro tebe. Mám pocit, že poslední dobou jsou lidi přemotivovaní všechno dotáhnout dokonce, ve všem uspět, ale už se neumí vypořádat s tím, když to nevýjde.

      Delete
  2. môj život je jeden velký fail :D to by som neskončila ani do večera, keby som začala spisovať iba tie za posledný týždeň

    My Supercalifragilisticexpialidocious Diary | Live Better, Love Harder & Cure Hangovers

    ReplyDelete

Děkujeme za Váš komentář. Přejeme pěkný den!
Thank you very much for you comment. Have a nice day!


INSTAGRAM @klararecmanova
...

INSTAGRAM